Markeťák David Klouda dosáhl po pěti letech svého cíle. Zhubnul 60 kilo! Navíc si našel dobrou práci a už zvládne nesníst celou Nutellu na posezení. Jaké překážky mu stály ale v cestě? Co pro něj bylo úplně nejtěžší, jaké dovednosti byly na jeho cestě potřeba a jak se vůbec mohl tak nechutně vyžrat? O tom všem je dnešní rozhovor s tímto inspirativním a pozitivním člověkem.



Ahoj Davide! Vítám Tě v co-workingovém centru ve Zlíně. Předtím, než se dostaneme k tomu hlavnímu, tak mi o sobě něco řekni. Co děláš a čím se zabýváš?

Ahoj Kubo. Momentálně jsem marketingový manažer u jedné překladatelský firmy ve Zlíně a předtím jsem na FMK vystudoval marketingové komunikace – taky ve Zlíně. Zlín je prostě moje srdcovka a vděčím mu za mnohé.

A co Tě baví?

Zajímá mě všechno kolem mkt. komunikace a značek, hlavně soc. sítě, SEO a copywriting. Ale jestli Tě zajímají moje osobní koníčky, tak jedním z nich je točení videí na YouTube, kde mám svůj kanál, kam občas něco nahodím. Momentálně s tím sice nemám větší plány, beru to jako relax a další ze způsobů, jak lidi pobavit, což mě hodně naplňuje.

Já jsem právě postřehl, že máš YouTube kanál. Považuješ se za YouTubera a co točíš?

To je jako bys řekl, že když jsem párkrát dobíhal autobus, tam jsem běžec. Pro mě je YouTube jenom médium a dnes se ke sdílení amatérských videí hodí asi nejvíc, proto ho používám.

Nejvíc dělám tzv. „random“ videa, kam se schová víceméně každý pitomý nápad, který dostanu. Mám tam i hodně recenzí na filmy nebo videohry, ale ke hrám už mě to nějak netáhne a na film se radši podívám, než abych o něm točil.

Takže která z těchto sekcí má největší úspěch?

Co se týče množství zhlédnutí, tak určitě ta sekce Random, protože je tam video s mojí fejkovou reklamou na MacBook. Natočil jsem ho jako reakci na to, kdy Apple vydal nový notebook a mě přišlo, že ten notebook oholili, snížili mu výkon, odstranili svítící jabko zezadu a zdražili to. Přišlo mi to celkem absurdní, tak jsem si z toho prostě udělal prdel a dnes to má přes 43 000 zhlédnutí. Čili asi jsem takový YouTuber okresního formátu, další videa mají řádově pár tisíc zhlédnutí.



A to tě nenaštvalo?

Vůbec. Cílem mého YouTube je jen bavit lidi, nijak na videích nevydělávám, a navíc prostě počítám s tím, že cokoliv plácnu na internet, může kdokoliv vzít a použít.

Videa ale nejsou to jediné, čím bavíš lidi. Pokud vím, tak se věnuješ také stand-up comedy.

Stand-up comedy miluju a už jsem to párkrát zkusil, cca desetkrát a děsně mě to vystupování baví. No, že mě to baví je sice fajn, ale beru to tak, že pokud k tomu „oboru“ chci nějak rozumně přispět, musím do toho investovat ještě spoustu času a energie. A přesně to udělám. Před týdnem jsem dal svojí první půl hodinu stand-up comedy v kuse, a cítím to jako zásadní zlom. Nikdy bych nevěřil, že dokážu stát na pódiu půl hodinu v kuse, aniž bych se nesložil, natož ostatní ještě pobavil. Já totiž nejsem z nátury extrovert, jsem leda tak „naučený“ extrovert.

„Rada pro pány, jak nejsnadněji zažít trojku. Najděte si k tomu siamská dvojčata, protože stačí ukecat jen jednu z nich.“

Co Tě vedlo k tomu, abys začal se stand-upem? Je to poměrně extrovertní záležitost, takže to pro tebe není úplně přirozené?

To je právě to zvláštní. Já se vůbec za extroverta nepovažuji. Celé dětství jsem byl introvert a ležel jsem v knížkách a počítačových hrách. Ale nějakým způsobem se mnou vždy souznělo vystoupení jakéhokoliv stand-up komika, především těch „drsných“ nebo „politicky nekorektních“, protože ti mluvili o věcech, o kterých se jindy mezi lidmi moc nemluví.

A taky zkrátka obdivuji to, když někdo umí někoho rozesmát. Zjistil jsem, že to asi bude moje celoživotní cesta. Neznám lepší pocit, než ten, když se mi podaří někoho rozesmát a často se o to pokouším. Někdy až tak často, že ti lidi spíš nas*re. 😀

A taky se často směju vtipu, který řeknu, přesně v duchu hesla „Nepochválíš-li se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá.“

Jaký je tvůj největší úspěch?

Že jsem se naučil chodit na nočník a rodiče by ti to jietě potvrdili.

OK, tak chvilku vážně, pokud to někoho bude zajímat. Myslím si, že mým největším životním úspěchem je to, že se mi podařilo zhubnout přes 60 kilo.

Tys zhubnul 60 kilo?! Jak ses mohl tak nechutně vyžrat, Davide?!

Díky. 😀 Ale trefils to, tohle je totiž jedna ze dvou otázek, kterou mi většina lidí položí. Nebo si jí aspoň myslí, ne každý mi to takhle vpálí do ksichtu, ale vidím jim na očích, že se straně chtějí zeptat 😀

A vlastně jsou dvě nejčastější.

První je ta, cos položil ty a ta druhá: „Jak si mohl zhubnout 60 kilo, když já nemůžu zhubnout ani 5, ty zm*de?!“ 😀

A Kolik jsi vážil, než jsi zhubnul těch 60 kilo?

  1. Takže i přesto mám teď stále krásných „jatečních“ 100 kilogramů.

Nevím, jak ostatní tlouštíci, ale já do kina nechodím primárně na filmy, ale na popcorn.

Dobře, ale jak ses na takovou váhu dostal? To přece není za den…

Směřoval jsem k tomu vlastně celý svůj mladý život. Byl jsem celkem dost introvert, uzavřený, bez sebevědomí. Například sport pro mě bylo něco nechutného a nepředstavitelného. Úplně nejhorší byly skupinové sporty, kdy jsem pobíhal po hřišti a všichni se smáli tomu, jak se mi pohupovaly kozy (tzv. man-boobs, lepší výraz není).

No, takže jsem se k tomu postupně projídal. Víš, jak se říká, že úspěch je kumulativní věc – postupně po kouscích jdeš nahoru? Tak já jsem šel takto po kouscích nahoru na váze, až jsem se nakonec dostal na těch 160 kilo. Prostě tomu musíš jít trochu naproti!

Říká se taky, že není důležité, jak vypadáš, ale že je důležité, co máš uvnitř. V mém případě to byla hlavně pizza, chipsy a čokoláda. Samozřejmě to brutálně ovlivňovalo mojí psychiku a tím všechno ostatní. Celý život jsem vlastně trávil tím, že jsem jedl, čuměl na telku (protože ta tě nesoudí) a seděl jsem u počítače. A víc než holky, jsem osahával hřbety knížek a hrabal se v počítačích. To tě prostě poznamená.

A co Tě to teda donutilo změnit?

To si pamatuju naprosto přesně. Bylo to v momentu, kdy jsem sežral velký chipsy Lays chilli & lime a vypil litr Coca-coly. A hrozně, ale fakt strašně jsem se z toho poblil. To jsem byl u babičky a blinkal jsem do babiččiny mísy… Hmmm, to zní jak nějaké jídlo – „babiččina mísa“ a v ten moment, opřenej o mísu, jsem si tak věcně zhodnotil svůj život: „Davide, studuješ školu, co tě nebaví. Nemáš práci. Nemáš prachy. Nemáš holku. Nemáš kamarády. Nemáš vize a cíle…“ Z toho mi pak vyplynuly 2 možnosti:

Ta první byla, že se na všechno vykašlu a ukončím to.

Ta druhá, že hejbnu prdelí a něco s tím udělám.

Jak jako „ukončíš“?

Co bys tak řekl? Naštěstí jsem nenašel dost silné lano, co by mě udrželo na trámu. Takže mi zbyla ta druhá možnost. 😀

Vím, že jsou lidi, kteří mají velkou nadváhu a jsou s tím v pohodě. Každopádně já jsem to tak neměl. Byl jsem přesvědčený o tom, že mě to ovlivnilo natolik, že s tím musím něco udělat. A mimo to bych se dožil tak 25 let, kdybych zůstal u mé životosprávy.

Jaký byl první krok, cos udělal, když ses rozhodl to změnit?

Musím říct, že mi pomohlo to, co mě částečně kazilo. Internet. Na netu a hraním jsem trávil kotel času a já si řekl, že to můžu využít i pozitivně. Začal jsem hledat všemožné články, videa na YouTubu a řešil jsem lidi, kterým se povedlo něco, co jsem chtěl dokázat taky a spoustu jsem jich našel. Díky tomu jsem zjistil, že to možné je.

Jsem totiž zastáncem braní si příkladu. Nemám rád takové ty kecy, že „nebuď kopie – buď originál“. Když už je nějaká ověřená cesta, tak nevidím důvod, proč neposlechnout lidi, kteří si už něčím podobným prošli a neaplikovat to na sebe.

Souhlasím s Tebou, Davide. Když jsi chtěl zhubnout, tak se to muselo skládat ze dvou hlavních složek – pohyb a strava. Nebyl třeba problém se při takto vysoké váze začít vůbec hýbat?

No to si piš, že byl. A nejde jen o tu nechuť, jakou jsem k pohybu měl, ale spíš o ta omezení. Se 160 kg můžete totiž dělat jen nějaký věci. Ideální je plavání, protože voda nadnáší, ale třeba takový běh je nemyslitelný. Měl jsem problémy s kolenem a kdybych začal běhat, tak si ty kolena oddělám úplně. Tak jsem jako první věc začal chodit všude možně pěšky.

K tomu se mimochodem váže roztomile hrozný příběh. Tenkrát jsem bydlel ve Zlíně na kolejích, které byly od centra vzdálené tak 8 – 9 minut chůze (dobře, se 160 kilama tak 20 minut) A já miluju filmy, takže jsem byl často v kině, ovšem místo toho, abych se prošel, tak jsem nasedl do auta, jel jsem pomalu delší dobu, než bych šel pěšky, zaparkoval jsem v obchoďáku, kde je kino, zaplatil jsem 40 nebo 50 korun za parkování, prošel podchodem do obchoďáku, vyjel výtahem a pak jsem se teda konečně dostal do kina. Stálo mě to asi o stovku víc a stejně času, jako kdybych šel pěšky. Takže zhruba tak velká byla ta nechuť k pohybu.

Přitom chůze je to, co může začít dělat naprostá většina hubnoucích. Pokud máte nadváhu, jako jsem měl já, tak to hodně pomáhá.

A z jídla zpočátku stačí osekat takové ty zjevné věci, chipsy, slazené limonády, dortíky, Milku… mimochodem já MILOVAL Milku! Byl jsem schopný sníst to 300g balení NA POSEZENÍ. A dělal bych to klidně do teď, kdybych věděl, že mě to nezničí.

A jo, já vím, že chyba není v té čokoládě ale v množství a blá blá blá, ale já byl prostě v situaci, kdy když jsem začal, prostě jsem jí nemohl přestat jíst. A to platilo i o dalším jídle.

Problém je asi v tom, že to jídlo je pro vás fakt jako droga. Lidi říkají, že nechápou, jak jsem mohl tak moc přibrat, ale opravdu bych to přirovnal k droze. Navíc je to náročnější v tom, že člověk potřebuje jíst. Nepotřebuješ heroin, koks, piko nebo ani tu cigaretu, ale jídlo prostě k životu potřebuješ. Jinak zdechneš. Mě by to tehdy teda trvalo pořádně dlouho, ale stejně!

Za jak dlouho ses dostal na těch 100 kg?

Hrozně rád bych ti řekl, že jsem se do toho pustil a že za rok nebo za dva to bylo, ale tak to u mě nefungovalo. Možná to bylo tím, že jsem nebyl úplně v pohodě po psychické stránce. Míval jsem tendece povolit a třeba jednou jsem povolil tak, že jsem nabral 10 kilo zpět. Když se nad tím tak zamyslím, tak jsem vlastně zhubnul 70 kilo. Ale to se nepočítá, že jo… (směje se)

Trvalo mi to 5 nebo 6 let. Možná to není tak inspirativní příběh, jako vídáme denně na instragramu (před a po během jednoho roku),ale hlavní je, že se mi to povedlo, a to je pro mě  důležitý.

Když zhubnete 60 kg, některé části těla vypadají jako tající sněhulák.

Tvého úspěchu si všimly i nějaké internetové magazíny!

No, já vím teda o jednom, a to Extra.cz. Legrační na tom bylo, že se to spoustě lidí líbilo a byly tam lajky a tak, ale objevily se i komentáře typu, jak hluboko jsem klesnul, že se chodím nutit do bulváru, že jsem tam zavolal a žadonil nebo co 😀

Bylo to ale jinak – prostě jsem natočil video o tomhle mém milníku, oni si to z něj vzali a napsali o tom článek.

 



A upřímně, nepovažuju čtenáře blesku za „něco míň“, než bych měl být já nebo kdokoliv jiný, naopak mě těší, že jsem mohl několika tisícům lidem říct, že je možné zhodit 60 kg a začít žít normální život.

Je nějaká další životní meta, kterou by sis chtěl splnit?

Z mojí minulosti mám určitý komplex z toho, jak jsem vypadal, proto chci vypadat dobře. Začal jsem pořádně cvičit, dodržuju jídelníček a ještě chci dát tak 10 kilo dole a hlavně nabrat svaly. Nakonec bych rád vypadal dobře i v plavkách, což teda bude pořádná challenge. 😀

Když zhubnete 60 kg, tak prostě některé části těla potom vypadají jako tající sněhulák.

Budu se věnovat své práci, stand-up comedy a sem tam natočím nějaké video na YouTube. Všechno to můžete sledovat na mém Facebooku, Instagramu nebo YouTubu.

Dobře. Děkuji moc za inspirativní rozhovor, Davide!

Taky díky Kubo, a pokud jste to dočetli až sem, tak vám všem moc děkuji, ale už to proboha zavřete a běžte dělat něco užitečného. 😀

 

 

POKRAČUJTE VE ČTENÍ