Freeskier, freelancer… Petr Pitucha má rád všechno, kde si může dělat, co chce. Začínal jako malý prcek, kdy jezdil obří slalom a prozradil, že správný lyžař by měl hlavně umět padat. Freeskiing budete navíc čím dál častěji vídat v televizi – stal se totiž oficiálním olympijským sportem. Čtěte dál a dozvíte se mnohem více o sportu, který je, podle slov Pityho, méně nebezpečný než fotbal. To nejhorší, co se mu zatím stalo, byla totiž naražená prcina.



Ahoj Pity, ty se věnuješ lyžování, konkrétně freeskiingu – o co přesně jde?

Čau čau! Freeskiing to je sport na lyžích, kterej se odlišuje od těch ostatních sportů na lyžích tím, že máš lyže které mají zahnuté patky, jezdíš ve snowparku, skáčeš skoky, jezdíš po zabrádlích a prostě tak blbneš.

Takže děláš různe triky a podobně. Jak ses k tomu dostal?

Dostal jsem se k tomu tak, že jsem začal jako uplně jako malej prcek jezdit závodně na lyžích. Jezdil jsem obří slalom, slalom v „kombošce“ a takhle. A postupem času jsem zjistil, že abych se tomu sportu mohl věnovat dál, tak by to stálo strašně moc peněz, úsilí, cestování, tak jsem si hledal nějakou alternativu, ve které je větší volnost a můžu ji dělat kdykoliv a kdekoliv. Tak jsem se dostal k freeskiingu.

Od té doby, co je freeskiing na Olympiádě, tak to lidi začali více hrotit.

Jak to třeba funguje komunitně? Vím, že tyto adrenalinové sporty jsou velmi často „komunitní záležitostí“. Jak to vnímáč v ČR? Jsou tady nějaké ustálené komunity? Jak to vypadá v zahraničí?

V Česku je zrovna komunita uplně skvělá, protože ten sport ti lidi neberou jako hrot, neberou to jakože by měli něčeho dosáhnout a tak. Samozřejmě jsou kluci, kteří objíždějí světáky a takhle a tam to funguje trošku jinak. Ale vesměs je ta komunita taková, že kdykoliv tam přijdeš, tak jezdíš s těma lidma, baví tě to a to lyžování není potom jenom o tom, že sjedeš nějaký výkon. Je to hlavně o atmosféře.

Přesto se freeskiing stal nedávno olympiským sportem. Ovlivnilo to nějak tuto komunitu?

Je to tak! Od té doby, co je freeskiing na Olympiádě, tak to lidi začali více hrotit. Hlavně do toho šláply státy, které mají vysoké hory a tu komunitu to ovlivnulo hlavně na té špičce. Třeba my si říkáme „shreďáci“, kteří jezdíme takhle ve snowparku a blbnem si tady v česku. Nás to moc neovlivnilo. Ale obrovská výhoda je to, že se do toho začalo sypat mnohem více peněz. I když moc ne v Česku, ale když to vezmu mezinárodně tak je to mnohem lepší.

Když bys porovnal českou a zahraniční scénu. V čem se to zásadně liší?

Tak nejvíc určitě tréninkovýma podmínkama, protože když máš za barákem super snowpark, tak je to lepší než když tam musíš cestovat z Česka. Taky to stojí míň peněz a dneska je už důležité začít v mladém věku, a to znamená hned, jak stoupneš na lyže, tak už do snowparku jezdit překážky. Kluci v zahraničí to v tomhle mají prostě jednodušší.

Nemám žádnou pracovní dobu, nemusím chodit do práce od rána do večera. Řeknu si, že chci jít lyžovat a můžu jít.

Říkáš, že mají začínat mladší, ale taky zároveň to, že stojí dost peněz. Jakým způsobem to lidi financují a jak se k tomu dostávají, aby tohle vůbec mohli dělat?

Má to právě takové dvě roviny: jedna stránka je, že je strašně drahé udržovat snowparky a stavět je. Ti kluci, kteří to dělají, tak největší respekt! Teď jsme právě v Karolínce, kde je to úplná paráda. No a druhá věc je, že ty to taky musíš nějak ustát. Což znamená pokaždé cestovat, kupovat ski-passy, které jdou furt cenama nahoru. Já to osobně řeším tak, že si na to prostě vydělám prací a veškerý volný čas potom sypu do lyžování.

Já jsem si právě všiml, že se prezentuješ jako freelancer. Čemu se věnuješ?

No abych začal uplně ze základu, tak jsem přišel na to, že mě asi baví asi všechny věci, které mají na začátku free: freeskiing, freelancing a tak. Mě ve věcech baví ta volnost a baví mě to jak v tom lyžování, tak v té prací. Nemám žádnou pracovní dobu, nemusím chodit do práce od rána do večera. Řeknu si, že chci jít lyžovat a můžu jít. A dělám na projektech, které mě baví. Věnuji se konkrétně grafice, webové a user experince. To znamená, že dělám weby tak aby fungovaly.

Ale vraťme se zpátky k lyžování. Po stránce zdraví, to asi není úplně „procházka růžovou zahradou.“ Zranil ses už někdy?

Tak zranění samozřejmě byly. Hlavně teda v lyžování, které jsem dělal jako malý. Tam jsem se občas zlámal, ale teď ve freeskiingu – musím zaklepat – je to o něco lepší. Jakože největší zranění naražená prcina a takhle. Je to hodně o tom, že se musíš naučit padat. Jakmile jezdíš, skáčeš a jdeš na to postupně a nehrotíš nějaké triky, na které nemáš, tak je to samozřejmě lepší. Ty pády k tomu prostě patří a řekl bych, že je to méně nebezpečně než fotbal.

Jaký je třeba nejnáročnější nebo nejnebezpečnější trik, který děláš? Nebo to jsou dva úplně rozdílné světy?

To se takhle říct nejde, protože to ovlivňuje hodně věcí. Ovlivňuje to i ta překážka, na které to děláš. Ale určitě jsou to triky, které jsou ve vyosených rotacích – netočích ani kolem vertikální osy ani kolem horizontální, ale jdeš trošku mimo. Když je neumíš ovládat, tak můžou být nebezpečné.

Jaký je tvůj oblibený trik?

Flatspin 540° Japan!

Dobře! Tak Flatspin 540° Japan! – Co máš třeba v hlavě, když se na takový trik rozjíždíš? Jak se na takový trik soustředíš?

Jasně. No, úplně ideálně je mít v hlavě „salát“ a jakmile si rozmyslíš trik a jedeš, tak už na nic nemyslet. Ale ono to není úplně nejjednuduší, protože se ti hlavou s přicházejícím věkem začínají honit myšlenky typu: „Ty jo! A co když to nevyjde? Při tomhle si někdo něco udělal! Co když se mi to stane taky?“ Takže tohle musíš dát pryč. Úplně odrovnat a soustředit se jenom na to, jak se odrazíš, což je ta nejdůležitější fáze toho skoku. Prostě mít čistou hlavu.

Kolikrát třeba musíš spadnout než se ti takový trik povede?

Ideálně ani jednou. (směje se)

V Česku je hodně populární běhat na lyžích. Takové sporty tě nikdy nelákaly?

Běhaní na lyžích? No tak kdyby si mě viděl běhat na lyžích, tak by ses na tuto otázku ani nezeptal. (směje se)

Děkuji mockrát za rozhovor.

Jasně, já taky děkuji za pozvání.

POKRAČUJTE VE ČTENÍ