Ředitelka ustavu marketingových komunikací ve Zlíně, autorka několika odborných publikací a milovnice fidorek Olga Jurášková. Jak to dělá, že je tak pozitivní, co ji baví a co ji na její práci nejvíce naplňuje? To vše prozradila v dnešním rozhovoru.



Dobrý den, Olgo. Jak to děláte, že jste pořád tak pozitivní?

Neřekla bych, že jsem stále pozitivní, ale možná mám v sobě nějaký zdroj energie, který mi dává ten úsměv a to nadšení do života. Jsem prostě takový člověk. Málokdy mě co naštve, nebo vlastně to spíš nedávám úplně najevo. A není to o tom, že bych byla pořád v té dobré náladě, ale já tu dobrou náladu chytám tady hodně od studentů ve škole, tak mám pocit že jsem na tom pravém místě kde mám být, a tam mi nic nevadí. Ale taky se trápím spoustou věcí a také jsem prožila hodně krachů, které jsem si odplakala někde v koutku sama, takže není to o tom že bych byla pořád šťastná.

Rozumím. Myslíte, že k vaší pozitivní náladě přispívají také sporty? Vím, že ráda sportujute. Co vás třeba baví?

Asi jo, člověk někde musí získat nějaký ten ventyl. Rádá běhám, chodím do posilovny a na TRX. Nejvíce ale to běhání, kdy běhám sama, bez sluchátek, bez hudby. A to je pro mě vlastně ten okamžik, kdy vyběhnu a fakt kolem sebe skoro nic nevnímám. Tam si možná v sobě utřepu ty smutky, abych se potom mohla na všechny zase usmívat.

Skvělý přístup! Co vás baví mimo sporty?

Miluju cestování! Vždy mě naplňuje strašně pěknými pocity. Jinak mám ráda kino, divadlo a hrozně ráda čtu. Na to ale bohužel moc nemám čas, takže je to spíš takový sen, že si jednou lehnu do postele, nebudu nic dělat a celý den pročtu.

Baví mě prostě život sám.

To je obdivuhodné. Ale pojďme ale nyní k vaší profesi. Jako ředitelka Ústavu marketingových komunikací si vedete skvěle. Co vás na téhle práci naplňuje?

Vy (studenti) mě naplňujete, a to myslím doslova, protože ta práce je hlavně o vás o studentech. Ráda se s vámi potkávám a poznávám vaše radosti a starosti. Mě to dává obrovskou energii. Já jsem roky pracovala ve firmách, kde to bylo fajn, ale necítila jsem ten lidský kontakt, protože jsem dělala pouze marketingovou praxi.

Tady ve škole je vás najednou hodně a každý máte nějaké svoje starosti, nějaký svůj osobní příběh a mě strašně baví a naplňuje sdílet ty příběhy s vámi. Mám tak pocit, že aspoň trošku můžu v něčem pomoct.

V tom tu práci miluju. Dává ten smysl, protože se můžu o někoho starat a někomu opravdu reálně pomoct. Proto to mám tak ráda.

Ředitelkou marketingových komunikací jste už deset let. Považujete to za významný milník ve vaší kariéře?

Slovo kariéra nemám ráda – moje kariéra je život.

Ten svůj bych chtěla prožít co nejlépe, jak to jen půjde s ohledem na ostatní lidi. Mám srovnání z firem, kde jsem se víc trápila než byla šťastná. Ve škole jsem už třináctý rok a od prvního okamžiku, kdy jsem sem přišla, tak jsem se cítila šťastná. Každé ráno se sem těším. Takže to nepovažuji za kariéru, je to moje odměna.

To je skvělý přístup. Vy mimo ředitelskou činnost také stále učíte a obohacujete studenty o nové znalosti a dovednosti. Mě ale zajímá, jak studenti na oplátku obohacují vás?

Obohacují moc, Kubi. Dáváte mi tu energii, kterou já pak můžu dát někam dál. Líbí se mi vaše odvaha, nezávislost a to, že se na věci umíte dívat úplně jiným způsobem. Nebojíte se zeptat a jste pozitivní.

Věnujete se také publikační činnosti, nejčastěji v oblasti PR a budování značky, kdy jste si třeba poprvé všimla, že je to právě tenhle směr, kterým se chcete ubírat?

To není úplně něco, na co jsem já pyšná nebo co by mě nějak zvlášť bavilo. V rámci fakulty samozřejmě publikovat musíme a je to povinnost každého akademického pracovníka, ale necítím se na to, že bych mohla někomu odborně radit.

Často mám pocit, že ani neumím to, co dnes umíte už vy. Například problemtiku v rámci nových médií se nejspíš už nikdy nenaučím. Jde mi o ten samotný princip a podstatu budování značky. V této oblasti si třeba i troufám napsat něco odbornějšího.

Co byste si chtěla vydat? Máte nějaký publikační sen?

Ano, plánuji knížku, ale rozhodně to nebude odborná knížka. Moc ráda bych napsala přes prázdniny pohádky, a to pohádky pro mého vnuka Samuelka, protože bude mít na konci léta rok. Už mám v hlavě i námět a velmi ráda bych se do toho pustila. Jen si k tomu sednou a začít psát. 🙂

Budete to i ilustrovat?

Ne, poprosím o pomoc nějakého z mých studentů.

Když nyní opustíme kariéru, tak co považujete za nějvětší životní výhru?

Největší výhrou je to, že žiju. Možná to zní jako klišé, ale život je dar. Každý člověk by si to měl uvědomit. No a samozřejmě jsem hrozně pyšná na to, že mám strašně fajn děti – Verunku a Davídka.

Taky jsem vděčná za to, že jsem za ty roky poznala hrozně moc fajn lidí, se kterými máme pěkné přátelské vztahy. Ať už se jedná o studenty nebo kantory, tak si myslím, že s mnohými to bude až do konce života.

Je prostě skvělé, že se na sebe můžeme usmát a popovídat si, když se potkáme.

Z osobní zkušenosti vím, že pro vás studenti nejsou jen čísla, jak je bohužel občas na jiných školách. Kdyby si mohli čtenáři odnést jednu radu, myšlenku nebo zkušenost z tohoto rozhovoru, která by to byla?

Netroufám si radit. Sama jsem v životě mockrát zklamala sebe, ostatní a zažila různé krizové situace. Proto si moc radit netroufám. Anebo vlastně jo!

Nebojte se jít do čehokoliv v životě, protože to je vlastně nejlepší, co může člověk udělat. Kroky do neznáma, kdy nemáte pevnou půdu pod nohama jsou ty, které vás nejvíce posunou a ta půda se tam postupně dotvoří. Prostě se nebojte a neřešte se tak vážně.

Život nabízí hrozně moc pěkných věcí a já bych moc chtěla, aby ty krásné věci nabízel život právě vám, protože vy si je zasloužíte.

Mockrát vám děkuju za inspirativní rozhovor, Olgo. Na shledanou.

Já děkuji vám.

POKRAČUJTE VE ČTENÍ