Představte si, že se sbalíte, nasednete do čtrnáct let starého auta, nevezmete si téměř žádné peníze a rozhodnete se procestovat Evropu. No tak přesně do tohoto se pustily holky ze Zero Hero Trip. Jak se jim to povedlo? Co jim to dalo do života a povedlo se jim stát hrdinkami? Vyzpovídali jsme jednu ze čtveřice holek, které milují low cost cestování, Terezu Lányovou.



Ahoj Terko. Kam jste vlastně jely?

Ahoj. Jely jsme do západní Evropy. Myslím, že to bylo osm nebo devět zemí. No a celou akci jsme stihli za necelých 9 týdnů.

Měly jste vlastní auto nebo jste stopovaly?

Původně jsme si chtěly sehnat dodávku přes sponzory. To se nám ale bohužel nepovedlo, tak jsme nakonec vzaly moji čtrnáctiletou káru. Sice byla taková menší, ale zvládly jsme se tam ve čtyřech holkách narvat. (směje se)

Takže jste jely čtyři holky. V jednom autě. Měly jste kam dát zavazadla?

Bez zavazadel bychom se samozřejmě neobešly! Já jsem řídila a vždycky, když jsem se podívala do zpětného zrcátka, tak jsem viděla jednu hlavu, obrovský batoh a redbully a druhou hlavu.

Zmiňuješ RedBull. Byl vaším sponzorem? Jaká byla spolupráce?

Výborná! To mě přivádí k tomu, že jak jsme sháněli sponzory, tak jsme nechtěly produkty a reklamní předměty. My jsme chtěly dodávku! No tak jsem zkusila obepsat snad úplně všechny firmy. Některé značky byly více otevřené spolupráci, některé méně. Většinou obdivovaly naši filozofii a drive. Mezi našimi fanoušky byl i RedBull, který nabídl, že nám dá 50 plechovek. No tak jsme je samozřejmě přijaly, abychom neusínaly za volantem. Jinak se nám podařila navázat spolupráce třeba ješte s Jagermaisterem.

To zní opravdu výborně. Pojďme nyní ale úplně na začátek. Jak jste se dostaly vůbec k té myšlence, že sbalíte a projedete téměř „na prázdno“ celou Evropu?

No, my jsme chtěly někam, kde neutratíme a taky někam, kde to nebude moc stát. Vlastně jsme řešily jen peníze. Prostě low cost cestování. Takže ten nápad vznikl vlastně úplně tak random. Vyrážely jsme z Česka a pokračovaly jsme přes Německo, Nizozemsko, Belgie, Francie, Španělsko a zpátky přes Itálii a Rakousko. Původně jsme chtěly jet ještě přes Švýcarsko, ale to bylo celkem z ruky.

To jste určitě zažily spoustu zážitků. Dokážeš říct, jaký byl úplně nejlepší?

Dost záleží na tom, jak myslíš „nejlepší“. Když to vezmu pocitově, tak mně přišel nejlepší ten, když jsme jednoho dne seděly na schodech a tam jsme začaly hrát s Majdou a zpívat. Hrozně se mi líbilo, jak lidi chodili kolem a fakt upřímně oceňovali to, co jsme dělaly. Hrály jsme na ukulele, zpívaly jsme – možná i falešně, ale všem okolo se to líbilo, protože jsme byly šťastné. Díky našemu nadšení jsme si hraním vydělaly taky dost peněz. Vlastně mnohem víc, než jsme původně očekávaly.

Zaplatilo vám hraní veškeré výdaje? Třeba jídlo a tak?

Jo, většinu. Samozřejmě ne úplně všechny, ale vydělat si hraním bylo fakt dost jednoduché. Taky jsme dělaly to, že jsme obcházely malé obchůdky, kde jsou lidi z blízkého východu, protože ti jsou opravdu nejvíce pohostinní. Přišly jsme tam a řekly jsme, že cestujeme po Evropě bez peněz a zeptaly jsme se, jestli nemají nějakou zeleninu nebo jídlo, kterou by třeba normálně vyhodili. Většinou nám dali opravdu hodně a nabalili ještě na cestu. 🙂

Tento způsob fakt hodně fungoval v Nizozemsku, ale například v Německu to moc nešlo. Prý to nemůžou dělat nebo co… Přitom před námi vyhazovali mléko a jiné jídlo, které zamykali do kontejneru. Na nic.

To zní jako vytržení z komfortní zóny. Co by podle Tebe měl splňovat člověk, který se chystá na svůj první low-cost trip? Čeho by se třeba v rámci low cost cestování neměl bát?

Nejdůležitější je se nebát otevřít pusu. Opravdu je užitečné umět zahodit strach a i přes pocit toho, že to bude trapné si říct o to, co chci. Nebo udělat, to co chci. Připadá to divně jenom poprvé, ale jakmile to uděláš, tak si ten pocit a to vystoupení z komfortní zóny začneš užívat a zamiluješ si to. Prostě – nebát se zeptat se.

Co Ti celý tento zážitek dal do života?

Ty jo… Dalo mi to tak hrozně moc, že se mi úplně otočily životní hodnoty. Přestala jsem se hnát za penězi, protože jsem pochopila, že to nemá dlouhodobě smysl. Daleko víc jsem se naučila dávat a neočekávat nic nazpátek. Taky jsem mnohem více otevřená všemu, co přijde. Je to díky tomu, že na našem tripu jsem vůbec nemusela přemýšlet o budoucnosti, ale žila jsem teď a tady, protože jsem netušila, co přijde. A to je boží.

Po návratu do Česka jsem se musela vrátit do nějakého určitého systému, který mě vrátil do fáze, že musím přemýšlet nad tím, co a kdy budu dělat. To mi není úplně komfortní, ale je dobrý to střídat. Ale po návratu to byl celkem šok.

Máš pocit, že v ČR jsou lidé více chladnější než na západě?

To si nemyslím. Záleží na tom, jak jsi otevřený. Po tom, co jsme se s Majdou vrátily, jsme si sedly v Brně na Českou a chtěly jsme vyzkoušet, jak Češi budou reagovat na naše hraní a zpívání. No a byly jsme překvapené! Lidi nám dali ve výsledku mnohem více peněz než kdekoliv jinde a všechno opětovali úplně stejně nebo dokonce víc než lidi na západě.

Záleží na tom, jak moc okolí dáváš. Pokud jsi uzavřený, tak lidé okolo budou také uzavření a naopak. Tak to funguje.

S tím stoprocentně souhlasím. Plánujete ještě nějaký další výlet?

Plánujeme něco hodně podobného. V našem prvním tripu jsme si platily vlastně jen benzín, abychom se hnuly, ale plánujeme příští rok to stejné, ale nebudeme si platit vlastně vůbec nic. Přiletíme do Ameriky a budeme mít objednané auto, ale co se týče benzínu a všeho ostatního, tak vůbec nic. Chceme vidět, jestli a jak daleko se dokážeme hnout. Chceme poznat Američany a Ameriku. Ze zkušenosti vím, že jsou velmi pokorní a ochotní, tak se snad není čeho bát.

Na druhou stranu tam nefungují centra měst, kde si můžeš sednout a hrát, protože tam jsou obrovské ulice a nemáš tam seskupení lidí. Takže to dost možná dopadne tak, že budeme chodit do barů. (směje se)

O celém tomto výletu chceme natáčet dokument / film, abychom lidem dokázali předat naši zkušenost. Chceme to prostě předat a dostat ze sebe.

Kde lidé budou moct sledovat vaši cestu?

Rozhodně na www.zeroherotrip.com nebo na facebookových stránkách a instagramu.

Mockrát díky za rozhovor, Terko! Co bys chtěla ješte na závěr vzkázat našim čtenářům?

Taky díky. A co chci vzkázat? Buďte vpohodě! (směje se)

Díky ješte jednou, ahoj!

Taky díky, čau.

POKRAČUJTE VE ČTENÍ